posedlost
Posedlost
"Pro
zjišťování skutečné posedlosti je třeba zkušenosti a znalostí. A není
vždy posedlostí to, co se nám vyvoláním neobyčejných a podivuhodných
zjevů jako posedlost jeví a zná. Člověk, který upadá do tranzu třetího,
až k rozhraní čtvrtého stupně, může, jako démon či hypnolog a touž
cestou, týmiž silami vyvolat neobyčejné jevy. ... Démon, chce-li kryje
svůj záměr a vliv v jedněch a těchže projevech, takže není možno s
určitostí říci, komu tyto jevy přisoudit, zda jemu či podvědomé
činnosti citlivce samotného. Pravá posedlost je jev vzácný. Je možno ji
(někdy) zřetelně rozpoznat tím, že z "ničeho" tvoří něco, jako
příkladně se stalo v Illfurtu u dvou posedlých chlapců, z nichž starší
trhal peří z těla jemu viditelné bytosti. Toto peří zde trvale zůstalo,
komise je zkoumala a prohlásila, že je skutečné a že takové peří dosud
nikdo neviděl." (B. Kafka)
Většina lidí, která jedná ve shodě s ďáblem, zdaleka nemusí být ďáblem
posedlá. Zejména duševně nemocní dokáží imitovat ďábla ve svém cítění,
myšlení, konání a někdy i zjevu a parapsychologických fenoménech.
Chorobná představa je někdy tak silná, že se stává reálným obrazem,
který je možné fotografovat. (Je pak bláznem člověk, který tvrdí, že
takovýto "neexistujícíL útvar vidí?) Podstata i forma mnoha našich činů
může být na principu podobnosti a synchronicity organických (složitých)
systémů doslova ďábelská. Člověk jedná někdy natolik ve shodě s ďáblem,
že jej vyléčí exorcista. Duše se chová jako posedlá a léčbou jakoby se
"ďábla" zbavila. Jde vlastně o léčbu celého komplexu poruch jejich
integrací na personalizovaný základ, na model v představivosti, který
nechá exorcista či hypnotizér "odejít".
"Lidská duše v sobě chová neobyčejné schopnosti a síly, jak jsme se pokusy (B. Kafky) dostatečně přesvědčili.
Při posudcích těchto jevů si musíme dobře uvědomit následující:
Mezi námi žijí osoby velmi citlivé a citlivé osoby nemagnetické, lidé
velmi slabé vůle, ti, kdož se oddávají snění a duševní prázdnotě, lidé
hysteričtí, lidé málo uvědomělí v tom, že skutečně vědomě plně žijí,
lidé trpící vlivem jednotlivců nebo svého okolí. Tyto osoby mají sklon
k tomu, že jejich duše ve své prázdnotě ustupuje ze své vědomé činnosti
do některé (úrovně) činnosti podvědomé. V této podvědomé činnosti
vyvoláním postupné hloubky se rozum a vůle více či méně zatemňují, až
skoro úplně, mizí. Řeknu-li takové osobě: ,Jsi strom, pes, nemluvně,
kaztel, herec," klátí se, štěká, pláče, káže, zpívá či hraje. Podvědomá
činnost přijme představu a působí v tom směru. Ve druhém, třetím
vsupním podvědomí není vzpírání a rozumování: toto podvědomí přijme
věc, představu a rozkaz tak, jak se mu podá. Duši v podvědomé činnosti
chybí schopnost logického uvažování. Tato rozumová schopnost nastupuje
pouze částečně ve čtvrtém stupni podvědomé činnosti a málokdy se
dostavuje. Ustoupí-li duše z vědomé činnosti do některé činnosti
vstupního podvědomí, démon, poznav ji, svůj vliv a moc ve směru hříchu
neuplatňuje, neboť ví, že zde nic nezíská, jelikož člověk je za své
činy a rozhodování tehdy vinen a zodpovědný, když se rozhoduje při
plném, jasném rozumu a vůli.
Z neznalosti věci samé se mnoho přisuzovalo ďáblu. Vina byla v tom, že
u vylíčených osob, citlivců, slabých vůlí atd. byly vyvolány zjevy i
posedlost uměle a z nevědomosti se připisovaly ďáblu.
Duše lidská i v hlubokém vstupním podvědomí si jakýmsi vnitřním
instinktem zachovává osobnost, ale nepoznává se v původnosti. Pro naše
vědomé "já" se lidská osobnost, "já jsem", zhmotňuje odražením v
esplanech. Ve vstupním podvědomí, zvláště ve třetím stupni hypnózy,
tato spojitost s esplany skoro mizí a duše je vydána napospas představě
a víře druhé osoby.
Často se stalo, že u citlivce byly pozorovány zvláštní jevy, které se
tehdy nedaly přirozenou cestou vysvětlit, a proto se věřilo, že je zde
projev ďábla. Tato představa ďábla a oslovování jej ménem "Satane"
mohly vytvořit v duši citlivce proměnu v "ďábla". Tu duše v této své
změněné osobě a ve své všestranné schopnosti zná z protonace vše, co se
ďáblu připisuje, a sama pak již ze své síly a moci vše, co nás přivádí
v úžas, vyvolává, způsobuje a vytváří.
Poněvadž neznáme stupně tělesné citlivosti jednotlivců a citlivost
jejich duší, může takovou nebezpečnou představu vytvořit buď citlivec
sám, nebo někdo z jeho okolí, od něhož ji telepatickou cestou podvědomé
"já" převezme. Nastoupeným rozdvojením duše se pak toto nižší druhé
"já" citlivcovo zosobní k ďábelskému projevu a kopíruje činnost, která
se obvykle ďáblu přisuzuje."
Sám jsem často tyto jevy pokusy předváděl a tak dotvrzoval jejich
přirozený vunik. Ukazoval jsem pokusem na chorobnou nakažlivost, jíž
osoba "posedlá" strhuje k témuž projevu další citlivce.
I když sám člověk uvěří, že na něho nebo v něm působí ďábel, ač to není
pravda, přijme tuto představu z esplan některý stupeň podvědomé
činnosti, jehož "já" se zosobní za ďábla, a tak je člověk sám vinen a
příčinou vyvolání neobyčejných jevů domnělé posedlosti.
Proto při poznání těchto vyvolaných i samovolných neobyčejných jevů je
vždy dobře v posedlost Ďáblem vůbec nevěřit! Je však dobře podst
"posedlému" svěcenou vodu, kříž apod. v pevné víře, že jsou zde
vyvolány mimořádné schopnosti a podvědomé síly. Zůstane-li ctlivec v
klidu a nerozzuří-li se (nesmíme porušení klidu očekávat, neboť i to by
vyvolalo reakci), máme jistotu, že se tu projevují vzácné síly činnosti
čtvrtého stupně podvědomí. Vyvolá-li se u citlivce posměch, zuřivost a
nadávky, musíme se ještě vícekrát přesvědčovat pozorováním a zkoumáním,
dokud nenabudeme jistoty o skutečně Ďábelské pravé posedlosti na rozdíl
od posedlosti uměle vyvolané, neboť i chorobná představa ďábla ve
třetím nižším podvědomí důsledně potírá a nenávidí posvěcené předměty.
Duše v podvědomí nemá rozumové schopnosti (částečně jen ve čtvrtém
stupni ji má), a není-li vyvolána chorobná představa ďábla, přijme
podání posvěcených věcí klidně a nevydráždí se ani tehdy, když za
života (při vědomí mimo "posedlost") tyto věci nenáviděla, poněvadž
ústupem duše do některé podvědomé činnosti spojení s esplany podle
stupně, v jakém se nachází, mizí, čímž mizí i ono vědomí nenávisti.
Podráždí-li se posedlý, nesmíme usuzovat, že každé toto podráždění
vyvolala rozumová bytost - zlý duch - nebo zavržená lidská duše.
Vodítkem k rozpoznání skutečné posedlosti je žádost, aby nám posedlý se
slovy: "Žehnám tě ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého." Rozumová
činnost ďábelská, která stále nenávidí Boha, tato slova nevyřkne a
nevyhoví, naopak se rozzuří. Při vyvolané chorobné posedlosti, kdy se
rozum neuplatňuje, vzatá představa ďábla zosobněná ve svém "já"
nezůstává trvale při trpném stavu duše a u citlivce se dá zbortit
umluvením ho k tomuto požehnání tak, že nás po delším odporu konečně
poslechne. Ďábel se pro takové požehnání umluvit nedá." (B. Kafka)
Páter Pius nedoporučoval nikomu utkat se s ďáblem bez modlitby a víry v boží pomoc