Jak promlouvají démoni

Mada, hoathale Saitan! Toto je takzvaný šestnáctý klíč k zaklínání démonů, zapsaný foneticky v Henochově jazyce.

Všechny překlady tohoto prastarého jazyka jsou jen přibližnou interpretací. Uvedený citát prý vyjadřuje systém rozpínání a podmanění, záhuby a zrodu, ono rozpětí, na němž je založena veškerá existence. Důležitější než obsah jsou však zvukové vibrace, které vyvolává jeho hlasitý přednes. Nedoporučuji proto recitovat ho bezdůvodně, pokud se chcete vyvarovat nepříjemností (pro jistotu jsem jako ukázku vybral šestnáctý klíč, který je nejméně nebezpečný).

Jazyky lidské, andělské a ďábelské...

"I kdybych mluvil jazyky lidskými a andělskými a lásky neměl, byl bych jen kov a zvučící zvon", píše sv. Pavel ve svém proslulém vyznání. Zmínka o andělských jazycích tu však není jen básnickou nadsázkou. Poukazuje k praxi prvotních křesťanů, jejichž společné "večeře Páně" měly často charakter opravdového rituálu, kdy se společnost dostávala do stavu změněného vědomí. V listě Římanům sv. Pavel píše: "Vždyť ani nevíme jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkaním." Nikoliv tedy význam slov, ale zvuky, který vycházejí z úst člověka a šíří se jako jakási emocionální epidemie.

Názorným příkladem tohoto stavu je seslání Ducha svatého na apoštoly v den letnic, které jim umožnilo, aby jejich zprávě o Kristově umučení a zmrtvýchvstání porozuměli lidé mluvící různými jazyky. Teolog Pavel Brož o tom ve svém článku Mluvení jazyky a Bible (internetový časopis Getsemany) napsal: "Je otázka, zda apoštolové skutečně mluvili cizími jazyky, nebo zda byl naopak ostatním dán dar porozumění. Z textu spíše vyplývá, že šlo o druhý případ, protože jednak to, co přilákalo lidi, byl 'jakýsi zvuk', jednak apoštolů nebylo tolik, kolika jazyky by bylo potřeba současně mluvit, aby každý z přítomných mohl slyšet svou rodnou řeč."

Podobné případy jsou dobře doložené z doby poměrně nedávné. Sv. Jan Kapistrán, který v patnáctém století procestoval Evropu a všude zaníceně kázal proti morálnímu úpadku, měl výjimečný ohlas mezi prostými lidmi, ačkoliv jeho ohnivým proslovům pronášeným v latině většina posluchačů vůbec nerozuměla. Přesto se shromážděný dav dostával do extáze a "kdo ho slyšel jen jednou, chtěl ho slyšet znovu". Stejným způsobem kázal sv. Ludvík Bertrand středoamerickým Indiánům, mluvil k nim španělsky a měl mezi nimi neuvěřitelné úspěchy, ačkoliv mu teoreticky nemohli vůbec rozumět. Mimoslovní sdělení lze tedy vázat na normální řeč jako na určitý materiální nosič. Kdyby však dotyčný kazatel používal nesmyslné shluky slabik a citoslovcí, dosáhl by stejného efektu.

Negativním případem jsou projevy Adolfa Hitlera, které nás dodnes na filmových záběrech fascinují svou magickou silou. Většina omámeného davu, řvoucího "sieg hail", nevnímala ani tak obsah Hitlerových slov, jako jejich rytmus, melodii a pohybový doprovod výrazných gest.

Sv. Pavel byl zneklidněn těmito "zpěvy ve vytržení ducha", které se v jeho době rozmohly zejména v korintské křesťanské obci. Upozorňoval, že mluvení andělskými jazyky musí být následně racionálně vyloženo, aby každý chápal smysl svého vzrušení, jinak "takové mluvení vnáší do liturgického shromáždění nepokoj a nepořádek".

Také současný polský teolog Jacek Salij v časopise W drodze (č.10/97) napsal: "Charisma 'mluvení jazyky' je jedním z nejproblematičtějších darů Ducha svatého. Někteří jeho existenci a potřebnost popírají a veškeré jeho projevy považují za davovou psychózu, jiní ho naopak považují za jedinou autentickou modlitbu a zakládají na něm celou stavbu duchovního vývoje."

Na uznávání andělských jazyků je založeno takzvané letniční hnutí, například komunita Blahoslavenství, založená bratrem Efraimem, která dodnes rozvíjí svou aktivitu v řadě zemí. Také u nich začíná společná modlitba dlouhých tichem. Náhle jeden z přítomných začne samovolně vydávat zvuky - nezřetelné mumlání, vzlyky a žvatlání, podobné prvním slůvkům novorozence. Postupně se přidávají další, až rostoucí zvuková vibrace zachvátí celé společenství. Kupodivu nevzniká kakofonie, ale zvuk má hudební kvality, které lze přirovnat k fuze nebo černošským spirituálům.

Někteří badatelé si dali práci s přehráváním záznamů podobných spontánních obřadů a pečlivou analýzou všech zachycených zvuků. Našli v nich celé srozumitelné soubory slov a vět, ačkoliv si nikdo z přítomných nebyl vědom toho, že by něco takového měl v úmyslu říct. Překvapivé bylo, že šlo o torza mrtvých jazyků, například akkadštiny, sumerštiny, hebrejštiny, sanskrtu, byly nalezeny výrazy z jazyků Oceánie, ale i amerických Mayů a Inků. Míchání výrazů (řazených k sobě ne podle významu, ale na základě libozvučnosti -- a přesto dávajících určitý smysl!) se velmi podobá magické Enochiánštině (jazyku Henochovu). Zdá se, že mýtus o pádu babylónské věže a následném zmatení jazyků v sobě obsahuje nějakou hlubokou pravdu o naší minulosti.

Navíc však badatele z církevních kruhů zarazilo, že mezi podvědomými litaniemi, tedy modlitbami Duše v andělském jazyce, se objevují celé pasáže, v nichž je Bohu spíláno nebo je vzýván jako destruktivní síla. Překvapuje je to proto, že se naučili chápat Boha jako morální hodnotu, jako soudce a kárajícího otce.

Jenže v hlubině lidského podvědomí, uzavřeného symbolickými branami Strážních věží, se skrývá původní pojetí dvou principů: světla a tmy, jing a jang, zrození a smrti, růstu a rozkladu. Jazyk andělský a ďábelský mohou používat stejných slov. Záleží jen na člověku, kam sílu emocí, probuzených zaklínacími zpěvy nasměruje. Cožpak se mnozí lotři ve středověku zaníceně nemodlili k Bohu za zdar svých krvavých činů? A měli úspěch - pravda, jen dočasný, protože každý pohyb v čase se stáčí do kruhu a vyslaná energie se obloukem vrací. Vrací se dobro a stejnou cestou se k původci vrací zlo. V tom je vlastně jediný aspekt takzvané boží spravedlnosti.

Vymítání ďábla

Když vezmeme v úvahu, že v samých počátcích křesťanství hrálo důležitou úlohu sebevyjádření v extázi, pak nám bude mnohem jasnější poslání speciálně církevně školených vymítačů ďábla - exorcistů. Vlastně šlo o to, zamezit mezi věřícími mluvení andělskými hlasy, protože tato metoda je těžko ovladatelná a nelze ji spoutat do nějakého koryta. Pro církevní obřad byly přesně stanoveny zvukové vibrace, zaručující předem odhadnutelný výsledek. Proto byla i značná nevůle vůči tomu, aby mše probíhala v národních jazycích. Pochopitelně: modlitba v češtině má úplně jiné zvukové kvality, než v latině nebo dejme tomu v angličtině. Stejný obsah nezaručuje stejný výsledek. Rezonanční zvukové vlnění je pro kolektivní naladění mnohem důležitější než to, co se slovy doopravdy říká. Jestliže se s církve měl stát systém duchovního ovládání světa, musela lidi zbavit kontaktu s démonem (tohle slovo v doslovném významu znamená přeměňovatel, ničitel i obnovitel, původce změn). Jenže jak se zdá, pradávný jazyk andělů - či démonů - ( z něhož jsou odvozeny všechny současné pozemské jazyky) je hluboko zakódován v mysli každého člověka a v situaci, kdy je racionální myšlení utlumeno, je každý z nás schopen se na jeho zlomky rozpomenout.